Co už umím

Jsem u mojich nových páníčků 2^4 dní, což v přepočtu *7 dělá asi 4člověkoměsíce. To není sice moc, ale už jsem se toho spoustu naučila. Moje panička se mnou každou volnou chvíli cvičí, a tak se chci pochlubit, co už všechno umím.

Základní povely:

• na FUJ reaguju už hodně dlouho
• ke mně mi s paničkou jde i bez mlsku, s páníčkem moc ne
  
• sedni zvládnu už bez pamlsku, ale za piškot nebo jiný mls je to daleko lepší
• lehni se už taky učím (a jde mi to!) a když má panička něco v ruce, ještě u toho vrtím ocasem!

Speciální rodinné povely:

• domů je jasné - vyhupsnu dva schodky a jsem na verandě - mojem pelíšku
  
• packy znamená, že když jdeme domů, musím si sednout a nechat si očistit packy. Když je venku bláto nebo aspoň mokro - to chápu. Nechci mít špinavý pelíšek. Ale když je tam sucho? Ale aby měli radost, skoro vždycky se zastavím a nechám se opucovat.
• když se ode mě rozběhnou, tak na mě ani volat poběž nemusí - běžím sama
• jablíčko, mrkvička, kytička a balónek znamená, že mi jedno z toho nabízejí, abych si s tím hrála - honila se za tím a kousala do toho, až to chytnu
  

Dovednosti:

• loužičky i bobky už dělám jenom venku - a ani na mě nemusí volat loužička. Často to ani nestihnou :-) Mám k tomu vyhrazené dvě místa: u houpačky na trávníku dělám loužičky a když se rozběhnu směrem ke konci zahrady, je jasné, že se potřebuju vykadit.
• díky tomu, že chodím na zavolání ke mně a honím své páníčky na poběž, tak už po zahradě, která není oplocená a je u hlavní cesty, běhám bez vodítka a obojku!
  
• v domečku páníčků si chodím kam chci - no dobře, jenom tam, kde mi to vyhradili: veranda, chodba, kuchyň. Na druhou stranu si ale lehnu a spím, kde chci - na verandě, na chodbě, v kuchyni :-)
• už jsem se asi úplně odnaučila kousat ty nechlupaté dvounožce. Měla jsem s tím velký problém, protože mi to nejdřív zakázali a pak dovolili. Když jsem ale rozdivočená kousla páníčka do paty, bylo rozhodnuto. Za dva dny jsem se to na nekousej a s použitím spousty psíchologie (popíšu příště, až budu mít náladu, nebylo to zrovna příjemné) odnaučila.
• spím sama a kde mě napadne. Akorát panička má ustláno místo nahoře vedle páníčka tak dole v místnosti vedle chodby, ale kam nesmím. Myslí si, že bych tu sama dole nevydržela. Ale to víte že vydržela - mě je vcelku jedno, kde spí, když vím, že je nablízku - nechci jí ale kazit radost.
• Jím už sama a piju sama. Mám dvě velikánské misky (je na nich napsáno 2,8 l, co to přesně znamená nevím, ale že by se do každé vešly skoro celé tři lišky, tak to teda prr), ale mě to nevadí - aspoň je to pohodlné. Jenom nechápu, proč si vždycky panička donese několik piškotů, ostentativně je přede mnou sežere a TEPRVE PAK mi dá moji misku se žrádlem. A já tam musím sedět a z té misky to tak krásně voní... No řekněte, není to týrání?

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Šípková Růženka

Nebojte se, nebudu vám tu vykládat všem dobře známou pohádku o krásce, která se píchla do packy a usnula na 100 let (nebo spíš do políbení krásným princem; vůbec nechápu, proč musel v některých verzích čekat až sto let; dokážete si představit, co by s tím celým zámkem udělala smečka toulavých psů?). Budu vám povídat o tom, jak jsem se poprvé viděla s Fidem a hlavně o tom panu veterináři, u kterého jsem byla.
V pátek třináctého (nechápu, proč se panička tak uščuřovala, když to říkala) mě moji noví páníčci odvezli k panu veterináři. Hned jsme šli dovnitř, nemuseli jsme na nic čekat a položili mě na takový gumový stolec. Pan veterinář mě prohlížel. To se mi nelíbilo, tak jsem před ním couvala, až jsem málem spadla na zem. Ještě že mě páníček včas zadržel. Já se pak bála jenom pohnout, jak to bylo malé, a tak jsem si lehla, že si zdřímnu.
Zatímco jsem pochrupovala, páníčci si povídali s panem veterinářem o spoustě pro ně zajímavých věcí:

• moc jsem se mu líbila!


• nejsem jeho jedinou Hovawartí slečnou


• všechny problémy se mají řešit, až nastanou, takže
  
  
  
  • žádné spreje do uší, protože uši jsou na slyšení, ne na čištění
  
  
  • to, že jsem už několik dní u nových páníčků jedla míň než předepisuje výrobce, nic neznamená
  
  
  • oči jsou na koukání, nikoli na prolívání borovou vodou
  
  
  • měřit teplotu, když mi nic není? No fuj!
  
  
  • to, že my, malé štěněčí slečny, máme občas zelenkavý výtok, je naprosto normální, protože ještě nemáme tu správnou imunitu; opět by to pan veterinář začal řešit, až kdyby to trvalo delší dobu, byla bych tam zarudlá atd.
    
  
  


• páníčci mě nechají naočkovat proti borelioze


• o slevovém kupónu, který do novin nechala přibalit Eukanuba, pan veterinář nic nevěděl, ale že se to dá nějak zařídit a že se zeptá


• načipování by stálo 550,- a kdyby chtěli i pas, tak celkem 700Kč
  

Nakonec mi chtěli dát tabletku na odčervení. Pan veterinář ke mně přišel a snažil se mě probudit. Ale mně se vůbec, ale vůbec nechtělo! "Vstávej, no tak, spáči". Nic. "Teda toto jsem ještě nezažil. Že mi tady usnou miminka malých pejsků, to se občas stane, ale že by tady usnul velký pes a nešel vzbudit, tak to se mi ještě nestalo." Panička že mě probudí. Vzala mě, jako že jdeme pryč. Tak jsem zvedla hlavu, abych věděla, co se děje a jestli náhodou nepadám a on mi otevřel tlamičku a něco mi do ní dal. Nato mě panička zase položila. Tak jsem se zase natáhla, i s tou věci v tlamě! "Polkni, no tak, polkni." Začalo se mi to v tlamě rozpouštět a nebylo to zrovna nejlepší na cucání, tak jsem to v polospánku polkla.
"Tak a je to. Spolkla to. Uf."
Nakonec páníček zaplatil stodvacet korun za návštěvu a tabletku na odčervení (a byli s paničkou strašně překvapení, že tak málo) a šli jsme ven.
Tam už čekal Fido, pejsek pana veterináře a paní veterinářové, která tam s ním byla. Je to přijemný malý psík, který dokázal vyskočit ze země až do výšky metr dvacet, jenom aby si mohl ke mě čuchnout!

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Pes jako prevence klíšťat

Moji páníčkové již delší dobu zvažovali, jestli mi mají koupit tu smradlavou věc na krk proti klíšťatům. Hledali na Internetu, ptali se páníčků jiných psů (hlavně se často ptají paničky mojí mamči) a jejich závěr se dá shrnout asi takto: nekoupí mi nic a ještě prý budu všechno houští prolízat před nima. Proč? Tak poslouchejte:

• Tydlety smradlavé věci na odpuzování těch hnusných krvesavek my štěňátka stejně nesmíme, takže první dva roky (holt si to mládí užiju kapánek déle než jiní pejsci) to stejně nejde


• Existuje pejsčí vakcína proti borelióze, kterou mi moji páníčkové dopřejí, takže bych prý neměla na tu hroznou nemoc onemocnět


• Klíšťová encefalitida prý na nás, pejsky, nejde (jsme holt odolnější než vy, hladkokožci)


• Panička koupila speciální plastovou pinzetu na klíšťata, kterou je bude ze mě snadno vytahovat

Suma sumárum já teda budu prolízat houští a protože budu imunní jak vůči encefalitidě, tak borelioze, nebude vůbec vadit, když se do mě zakousne nějaké to infikované klíště. Aspoň ho prý nechytnou oni a neonemocní. Má to svoji logiku. Takže lovu zdar a klíšťatům zvlášť.

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

První kamarádka

Tak už mám první kámošku. Jmenuje se Linda, je to zlatá retrívřice a je o 4 měsíce starší než já. Na fotečce je se svými páníčky, kteří se na mě přišli podívat hned první den u mojich nových páníčků. Mají to kousek, jenom přes ulici a jsou moc fajn, hned se nabídli, že mě občas vezmou k sobě na zahradu se s Lindou vybláznit. Na rozdíl od mojich páníčků už mají zahradu oplocenou (ale hlavně není plná takových divných želez a velkých šedých a červených kostek, které strašně smrdí, nejsou vůbec k žrádlu a za domečkem páníčků z nich nějací divní lidé dělají nějakou velikánskou boudu nebo ohrádku nebo co, dávají je na sebe a cosi slizkého smradlavého cpou mezi to), takže už se moc těším

Z Lindou jsem se očmuchali a já se pochlubila jednou z prvních loužiček venku mimo pelíšek u nových páníčků (jsem se rozhodla, že všechno v domečku páníčků, kam mě pustí, bude můj pelíšek. Usnu klidně na verandě u bot paničky, na dece pod lavičkou, ale i v kuchyni i na chodbě.) Príma jsme si zaskotačili (tak jsem jako mrkla na Lindu, poskočila k ní a ta si sedla, otočila se na svou paničku a povalila ji do nějakých nechutných květináčů, které jsou prý FUJ! , na prvním obrázku za její paničkou). Myslím, že si spolu ještě užijeme spoustu legrace.

Lindini páníčci mají už několikátého pejska, takže těm mým trdlům sečtělým, ale nezkušeným, radili co a jak se mnou. Ale teda ty rady - páníčkům se to líbilo, ale považte: dostávám granulky (od mimča jsem na Eukanubě Puppy&Junior Large Breed) pravidelně ráno a odpoledne po šesti hodinách (5,11,17,23) a prý že si šijou na sebe bič a že je třeba večerní dávat nejpozději v šest, takže celou noc nedostanu ani suchou granulku, aúúúú, kník. Aspoň tu vodu že mi nechali.

Ale jinak samé důležité věci, jako že nepřidávat doplňky stravy, protože hlavně mi, mrňata, musíme dostávat plně vyváženou stravu, a to proto, že máme různá období růstu a aby se nestalo, že v jednom období, když nám rostou víc přední tlapky, jsme měli míň vápníku než v období růstu zadních tlapek. Pak bych vypadala jak králík nebo traktor a uznejte, kdo z vás by chtěl tak vypadat?

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Seznámení s Dendym

Dneska mě moji páníčkové vzali k sousedům. A tam pobíhal nějaký malý střapatý pejsek. No, malý, stejně velký jako já, ale já jsem ještě malá Hovawartí slečna, ale on je kříženec (něčeho s něčím úplně jiným, zjistím přesně co je zač), každopádně už neporoste.
A jeho panička řekla, že Dendy (ten pejsek) na každého psa štěká a ať si mě prý panička hlídá. Místo toho se paničky divily, jak mě Dendy pořád očmuchává (je to už skoro dospělý pes a byl na svém dvorku a já jenom dvouměsíční štěně, tak jsem se nechala) a pak jsme si začali hrát na honěnou. Paničky se zakecaly a já jsem zatím Dendyho pořádně prohnala.

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Hračky

Jakožto každé psí miminko i já si ráda hraju. Moc hraček nemám, ale stačí mi to (musím se tak tvářit, abych svým páníčkům udělala radost). Mám vlastně jenom dvě hračky. Malou růžovou kytičku (prý má být pískací, ale ještě jsem nepřišla na to, jak zapískat), která má stonek udělaný z modrého provazu s uzlem. Úžasné kousadlo. Mám ji v pelíšku nebo na svém místě v autě, když zrovna někam jedeme. Pak mi ještě páníčci občas kutůlnou zelený kousací míček napuštěný mátou. To je taková moje malá myšička, která se moc príma loví předníma packama. Prý u toho vypadám jak kočka! Fuj! Taková potupa!

No a pak mám na hraní spoustu popadaných zelených jablíček - honí se za nima stejně dobře jako za tím balónkem, ale voní úplně jinak a jsou příjemně kyselé. Ale asi úplně nejoblíbenější hračkou je mrkev. Úžasně se kouše, hlavně v pelíšku před spaním, krásně se kutálí a dobře se po ní skáče. Na rozdíl od balónku se dá i přidržet packou...

No a pak je tu samozřejmě okusování. Nejdřív na mne volali FUJ!, když jsem je chtěla ožužlat, ale pak, když jsem chtěla ožužlávat to jejich mrňavé stvořeníčko, toho Tomáška či jak se jmenuje, asi pochopili, že to prostě my štěňátka Hovawartů potřebujeme a že tak dáváme najevo to, co cítíme. Tak změnili taktiku a už se nechávají okusovat. Sice na mě volají jakési Jemně a chválí mě, když je nekousnu, ale já si stejně dávám pozor, protože mi jsou sympatičtí a protože vím, že kdybych kousla moc, mohli by i oni mě pořádně kousnout.
A oni jsou tak velicí...

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Jak jsme nekoupili přepravní box

Pomalu se stávám cestovatelkou. Sobota Brno-Přílepy, neděle Přílepy-Zlín-Nedašov-Vizovice-Zlín-Přílepy, úterý Přílepy-Zlín-Přílepy. První cestu jsem ještě strávila na zadním sedadle na klíně paničky, další už u nohou spolujezdce. A řeknu vám, tedy nic moc.

Mojí páníčkové se rozhodli, že mi koupí přepravní škatuli, abych prý byla v jejich Scénikovi v kufru (fuj!) v bezpečí, aby prý na mne nic nepadalo a oni mohli ještě něco přepravovat vedle mě (fuj fuj!). Tak mě zavedli do nějakého velkého krámu, kde mě všichni okukovali a chválili, jaký jsem prý úžasný pejsek (ani prodavačky nepoznaly, že jsem fenka (a to mě panička nosila všema čtyřma dopředu!)) a pak vytáhli jakousi šedomodrou neforemnou krabici, největší, co se dělá, a jedinou, do které bych se jako velká vlezla, přistavlili auto k obchodu a chtěli ji tam dostat. Ulevilo se mi. Ani naštorc ji tam nedali, natož na délku, jak správně patří.

Takže si buď kvůli mě páníčkové pořídí něco většího, nebo budu sedávat vzadu v jakýchsi šílených postrojích, které se zapínají místo bezpečnostního pásu. Nevypadaly špatně, při brždění by mne udržely a já bych se neudusila, jako když bych visela za obojek, ale jsem na ně stejně ještě moc malá a musím si počkat. Ach jo, zatrápený štěněcí věk!

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Geneze mého jména

Možná se divíte, že používám taková slova, jako je Geneze. Nedivte se. Delfína Angua von Überwald, žena (no dobře, vlkodlačice), jejíž jméno nosím, se narodila v jedné z nejaristokratičtějších rodin Überwaldu. No a něco malinko z ní v sobě nosím.

Je tedy jasné, že mí páníčkové mají zálibu v knihách o Zeměploše anglického spisovatele Terryho Pratchetta. Jenomže celá věc byla daleko složitější.

Původně si moji páníčkové chtěli pořídit psa, nikoli fenku. A když přemýšleli o jeho jméně (zrovna našli na Internetu odkaz na pejska Aragorna, který se narodil v den narozenin mého páníčka) říkali si, jaká je škoda, že si nepořídí radši fenku, že ta by mohla být Angua.

Nakonec se to ale semlelo jinak. Z prvního vrhu, kde měli zamluveného pejska, se narodily samé holky. No a já měla jenom dva brášky, takže na moje páníčky jsem zbyla já. A tak začali vymýšlet jméno. Kačenka (dcerka páníčků) chtěla, ať mi může říkat Bendži, že se jí to moc líbí. Jsem ale z prvního vrhu a tak jméno muselo začínat na A. Panička udělala přesmyčku a vznikla Andži. Nato Kačenka přišla se jménem - Angelina, zkráceně Andži. No a páníček prohlásil, že Angue se dá také tak říkat a bylo vymalováno.

Ale přišla komplikace. Panička mojí mamky mi začala říkat Anguška, což se páníčkovi moc nelíbilo. Ale nakonec si zvykl.

A tak jsem Angua ze Slatinského dvora, a říkají mi Andží (asi by se to mělo psát Anjí, ale vypadá to divně) a Anguška. A Angulinda, Andžulinda, naše malá blonďatá princezna, moje šikovná holka, ...

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

Jak si mě noví páníčkové vezli domů

Je sobota ráno, 7. července roku 2007, ono magické datum plné svateb a jiných okultních nesmyslů. Naposledy se jdu ven proběhnout se svými brášky a sestřičkami a trošku poškádlit mamku.

Tady je naše poslední společná fotka, to nejsvětlejší klubíčko jsem já.


A pak se na schodech objeví moji noví páníčci. A co se nestane. Vrhne se na mě Agník a začne mě pokoušet, okusovat, tlapkou mi jde po krku... A víte, jak na to zareagovala moje mamka? Vrhne se na mě, tlapou mě připlácne na záda na zem a zavrčí na mě. To je ale nespravedlnost, co? A ještě před novýma páníčkama. No děs a hrůza.

Pak si mě už vzala panička.


Poslední rozloučení s původní paničkou a s mamkou a hurá do světa.


Jeli jsme z Brna-Slatiny do Přílep (u Holešova). Sice bylo dopoledne, ale uvnitř bylo tak nesnesitelné horko, že jsem ze začátku hodně kňučela. Seděla jsem na zadním sedadle paničce na klíně a ta taky hřála, sluníčko přes okno mě šimralo do čumáčku, prostě běs. Páníček po chvilce zastavil a dali mě ven. To vám byla paráda! Venku foukal příjemný chladivý vítr, hned mě bylo líp. Panička pochopila, v čem je problém. Jak jsme nasedli, hned mě dala přímo na sedák, do stínu, otevřela do průvanu obě zadní okna a už se jelo veseleji.

A tak jsme taky dojeli na místo.


BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua

BAF!

Ahoj. Já jsem Angua ze Slatinského dvora, plavá fenka Hovawarta, a tady se budete moct dočíst, co dělám, nedělám, jak jsem hodná a úžasná a zkrátka všechny ty úžasné a nezáživné tlachy mých pyšných nových páníčků. Ti toho nadělají! No nic, teď jdu spát a zítra snad něco dodám.

BAF! a Prackou zdar!

Vaše Angua