Dneska jsem s mojima páníčkama zase jela na výlet. Autem. Teďka mě vozí tak, že mne panička zavelí
Skoč! a já se snažím skočit do auta zezadu. Psi, to je vám zábava! Dá se tam sice i lehnout a spát, ale to není ono. Nejlepší je si sednout a zadním oknem se dívat ven, jak všemu ujíždíte. Řeknu vám, je to bájo pocit! Sice to s vámi furt to hází a občas sebou seknete, ale stojí to zato. Navíc se nedá nic dělat, když chci být s páníčky. Musím holt něco vydržet.
Ale když spím, ani nevím, že jedeme.
Jenomže když jsme vystoupili z auta, nečekal nás tam les ani louka, ani jsme nejeli do Holešova, kde už to znám. Vystoupili jsme mezi obrovskými budovami. Všude prach, špína, samé hnusné pachy. Vůbec se mi tam nelíbilo. Ještě že tam se mnou byli páníčci, aspoň jsem si měla s kým hrát a blbnout. Panička mě poslala se vyčůrat a pak mě zase zavřela do auta a odešli. A prý
Hlídej! No řekněte, není to nespravedlnost?
Tak jsem si sedla a prohlížela si okolí. Z jedné strany dům, veliká široká krabice s mnoha okny. Z druhé strany stejný dům, jenom barevnější a méně ušmudlaný. Kolem trávník, po kterém běhali kluci za balónem, pár stromů, spousta aut. Až jsem si to prohlédla, sledovala jsem ptáky. Ach, mít tak křídla! Ale to bych zase nebyla pes, že? Až jsem se vynadívala, schrupla jsem si.
Za dlouhý čas si pro mě zase přišli a šli jsme na procházku podél vody. Panička mi nasadila kožený náhubek. Je to nechutné, pes ani nemůže otevřít tlamu, škrtí to, no prostě jsem se bránila a hned jak mi ho nasadila, tak jsem se ho snažila zase dostat dolů. Ale panička začala zase vyhrožovat
Nesmíš! a tak jsem toho raději nechala. Nechci zase dostat výprask, jako když jsem ráno zase okusovala dřevěné vchodové dveře.
Tu procházku jsem si ale užila. Lítali jsme po břehu řeky, honila jsem takové divné barevné ptáky, co spíš plavali na vodě než létali (prý kačeny), no zkrátka jsem si to užila.
Pak jsme šli někam k obchodu a čekali tam na páníčka. Už zdálky jsem poznala zvuk našeho auta! Přijel, príma, ale ZASE mě zavřeli do auta! Když k autu po dlouhém čase připelášil páníček, už se mi chtělo kňučet. A kňučela jsem. Ale on si jenom něco vzal a hned zase pelášil pryč! Kňučela jsem ještě víc.
Řeknu vám, to cestování autem není žádný med. Ale pak přišli oba dva, dostala jsem za odměnu, že jsem byla tak hodná, dva kusy takové divné, ale moc mňam sušenky.
Takže když to shrnu: poznala jsem další město (jmenuje se Zlín, cestou zpátky se o tom bavili), úplně novým zážitkem byla prolítaná kolem vody a hlavně jsem musela páníčkům dokázat, že je na mně spolehnutí, když zůstanu sama v autě, že ho uhlídám, neokoušu, nepočůrám ani nepokadím. A měli z toho velikou radost, proto ta odměna. Takže příště už se nemusíte bát a můžete mne nechat hlídat, já to zvládnu. Jsem přece velká holka, ne?
BAF! a Prackou zdar!
Vaše Angua
